Libkovice
Obec Libkovice se rozkládala na Lomském potoce. Na jihozápadě sousedila s Mariánskými Radčicemi, na jihovýchodě ležel Jenišův Újezd a na severovýchodě Lom. Obec byla do roku 1960 součástí okresu Teplice. Název obce vznikl pravděpodobně ze jména źubkovici a označoval "ves lidí Libkových (źubkových)". Vyskytovaly se také tvary Lubcouiz( e), Lubcowitz, Luczkowicz, Lucwicz, Likwjcze, Liqiutz.
Historický vývoj obce
Libkovice jsou poprvé zmiňovány již k roku 1186, a to ve sporné darovací listině českého knížete Bedřicha, kterou vydal 23. 4. 1186 v Ústí nad Labem. Listina potvrzovala špitálu sv. Jana Jeruzalémského držbu Libkovic a řady dalších vesnic. V roce 1209 potvrdil pražský biskup Daniel klášteru Osek desátky z Libkovic. Kolem roku 1240 koupil Slavko, opat oseckého kláštera, od svého příbuzného Václava z rodu Hrabišiců část vsi Lubcowitz se dvěma mlýny, vinicí, lesíkem a rybníčkem. Listina vymezovala i povinnosti zdejších obyvatel odvádět klášteru naturální a peněžní rentu. Je možné, že teprve tehdy byla podstatná část obce připojena k majetkové doméně oseckého kláštera a nikoli kolem roku 1209, jak dokládá listinné falsum z této doby. V majetku kláštera v Oseku zůstala ves až do roku 1848.
V průběhu 16. století se zdejší obyvatelé začínají hlásit k protestantství. Po třicetileté válce sice přestaly protestantské církve diky rekatolizačnímu úsilí formálně existovat, ale jejich zánik nebyl definitivní. Po vydání tolerančního patentu v roce 1781 začala v Libkovicích působit evangelická církev luterská, jejíž sbor sem roku 1856 přenesl své sídlo z Krabčic. Při tvorbě prvního katastrálního soupisu poddanské půdy v polovině 17. století vizitační komise nezapsala žádná pustá nebo ohněm zničená stavení. Obyvatelé vesnice, výhradně zařazení do střední skupiny tzv. chalupníků, tu neprovozovali žádný obchod ani živnosti.
Příjmy obyvatel obce byly pouze ze zemědělství, a zvláště chovu dobytka. V polovině 18. století bylo v Libkovicích evidováno 45 hospodářů, z nichž 31 obdělávalo více jak 15 strychů půdy. Kromě nich zde působil i tkadlec, švec, krejčí a 2 mlynáři. Do roku 1787 se zvýšil počet domů na 71 a počet obyvatel do roku 1833 stoupl na 321 osob. Koncem první poloviny 18. století se v obci v důsledku sedmileté války objevil mor. Oběti morové epidemie byly pochovány za vesnicí na nedalekém vrchu Ovčíně.
Rozmach hornictví na katastrech sousedních obcí v poslední čtvrtině 19. století (1884 - Kaisergrube u Mariánských Radčic, 1889 - Jan I v Lomu a jiné) přinesl nové pracovní příležitosti a přispěl k dalšímu růstu počtu obyvatel i v Libkovicích. Ryze zemědělská obec s naprostou převahou německého obyvatelstva se do konce 19. století proměnila v hornickou obec kde Češi tvořili více než polovinu obyvatel. V roce 1910 zde stálo 118 domů a v nich žilo 1 434 obyvatel. Za 1. republiky byl dále posílen průmyslový charakter obce vznikem nových podniků. Jednalo se o cihelnu, továrnu na keramické zboží Epiag, sklárnu Lidrusk a Libkovické keramické závody, které vedly k dalšímu rozvoji Libkovic. Největšího rozmachu dosáhla obec v roce 1930: stálo zde 258 domů s 2 314 obyvateli. Během období druhé světové války se v obci nacházel tábor pro válečné zajatce. V letech 1990 - 1993 byla obec likvidována v důsledku postupu státního podniku Doly Hlubina.
Historické památky na území obce
Uprostřed návsi se nacházel kostel sv. Michaela archanděla postavený v pseudorenesančním slohu v letech 1893 - 1895 na místě před tím nedávno zbouraného staršího kostela, zasvěceného sv. Mikuláši (jako farní byl totiž kostel v Libkovicích připomínán již ve 14. století).
Při cestě do Hrdlovky stával sloup Nejsvětější Trojice z roku 1739, který byl přemístěn do Litvínova, a socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1730. Známé čtyři výklenkové kaple zastavení Sedmi bolestí Panny Marie, nacházející se původně u cesty z Libkovic do Mariánských Radčic, nalezly nové umístění u kostela ve Vtelně.
